Představení fotografky Jany Štěpánové

Grafickým designem se zabývám prakticky od střední školy, což už dělá hezkých dvacet let. Vlastní grafické studio mám však jen posledních pár let. V 90. letech jsem jako art-direktorka prošla několika reklamními agenturami, ktere mi definitivně znechutily komerční grafiku, takže jsem zvolila „útěk“ do ciziny, kde jsem bez počítačů a reklamní grafiky prožila rozhodně zajímavější dva roky. Vařila jsem načerno v kuchyni, žila mezi squatery, pásla krávy a vyráběla z jejich mléka sýr… a všechno fotila. Někdo mi poradil, abych se přihlásila v Čechách na školu, tak jsem to udělala. Přijali mě a tím skončila moje zahraniční truc-cesta. V Čechách jsem se znovu vrátila ke grafice a k počítačům přibyl ještě fotoaparát.

Začátky byly těžké. Po příjezdu jsem neměla jediný kontakt, a protože jsem nechtěla už pracovat pro žádnou další agenturu, musela jsem si klienty hledat sama. Viděla jsem cestu v internetové grafice, ale tehdy, kolem roku 2000 to zdaleka nefrčelo tak, jako dnes. Naučila jsem se html kód a několik webů jsem navrhla. Z dnešního pohledu působí směšně. Tehdy měly ale celkem progresivní design.

Spousta mých známých se tehdy angažovala v nějakých neziskovkách. Měli dobré myšlenky, někteří i schopnosti na jejich realizaci sehnat peníze, ale skoro všichni měli strašný design. Se znalostmi z komerční grafiky mi bylo jasné, že bez kvalitního vizuálního stylu neprorazí. Nabízet jim svoje služby mi připadalo logické a také konečně smysluplné. Dobrá myšlenka potřebuje i dobrý kabát, jenom nadšení dávno nestačí.

Věděla jsem, že jako designérka pro neziskovou sféru mezi svými kolegy moc dojem neudělám, ale mně to dávalo smysl. Ostatně, i tento postoj se v grafické branži hodně změnil. Každá reklamka dnes touží po „nekomerčním“ projektu, kreativní práce pro „neziskovku“ zdobí i kdejakou prezentaci grafických studií. Spolupráce s neziskovkami je v mnohém odlišná. Například rozpočet. Sice existuje, ale je většinou daný, protože peníze jsou vázány projektem. Nebo jednáte často s „šéfem“ přímo, rychleji a nezprostředkovaně se dostanete k informacím. Grafiku pak můžete tzv. ušít na míru. Často můžete také ovlivnit, jestli leták nebo brožura je skutečně vhodné médium pro komunikaci té které myšlenky. Přijdete-li s lepším řešením a dokážete-li jej dobře podat, je většinou bez problémů přijato. To se v reklamkách téměř nestane.

Osobní přístup mi hodně vyhovuje. Umožňuje mi to mimo jiné ztotožnit se s myšlenkou a najít pro ni nejlepší zpracování. Kvalitní grafika není rychlokvaška, je to jako dlouhodobý vztah, osobně s některými z klientů spolupracuji už přes 10 let.

Kvůli kvalitě grafiky a povědomí klientů jsem také se svými kolegy spoluzaložila Unii grafického designu. Naším cílem je jednak nastavit férová pravidla ve vztahu grafik-klient (např. se týká licenčních smluv, autorských práv, výběrových řízení apod.), jednak vzdělávat veřejnost, tedy potenciální klienty v otázkách kvality a obsahu grafických služeb. Unie je profesní sdružení a tak výjimkou nejsou ani přednášky a školení z oblasti grafického designu, ale i práva nebo managementu, které jednak nabízíme sami sobě, jsou však otevřené i pro veřejnost.

Moje umělecké projekty, stejně jako moje práce, v sobě nesou touhu po „smysluplnosti“. Na dekorativnost jsem rezignovala už zcela na začátku svých studií. Nemyslím, že je možné uměním změnit svět, ale je možné jím vyprovokovat k akci.

Kolem mého posledního projektu – rent-a-baby – bylo myslím akce až moc. Ani ne tak v době výstavy, jako spíš půl roku po jejím skončení. Vystavila jsem internetový projekt, který po skončení výstavy samozřejmě dál běžel a žil svým životem. Ministerským úředníkům přišel podezřelý, tak na mě podali trestní oznámení. Projekt rent-a-baby byl typický „fake“ projekt. Vypadal jako nevinný e-shop. Až na to, že se v něm místo zboží nabízely děti… z dětských domovů a kojeneckých ústavů, které jsou v Čechách přeplněné. Cílem projektu nebylo udat do náhradní rodinné péče skutečné děti, ty na webu jsou čistě fiktivní, ale upozornit na společenský problém příliš snadného odebírání dětí z rodin do ústavní péče a jejich složitého, jestli vůbec možného návratu.

V počtu odebraných malých dětí do 3 let máme v Evropské unii smutné prvenství. Pro stát je prostě jednodušší rozvrátit rodinu a radši nás všechny nechat zaplatit mnohonásobně dražší ústavní péči. To je pro mě nepřijatelné. Díky tomu, že mě úředníci z Ministerstva práce a sociálních věcí, kteří mají mimochodem tuto problematiku na starosti, nesmyslně obvinili z obchodu s dětmi a zneužívání osobních údajů a událost byla dobře medializovaná, došlo paradoxně k větší veřejné diskuzi, než jakou výstava mohla způsobit. Mým projektem se nezměnil zákon, ale vyprovokovala se veřejná diskuze o problému, a to je důležité.

Momentálně jsem na tříměsíční umělecké rezidenci ve Švýcarsku a pracuji tady na svém dlouhodobém projektu „Věrni zůstaneme“. Kupodivu není o vlastenectví, což by se právě ke Švýcarsku hodilo, ale o rodině a vlastní volbě, jak a s kým žít. Je to vlastně tzv. „community based project“. Vždycky někam přijedu, seznámím se s lidmi, zajímám se, jak žijí a nabídnu jim účast v mém foto-story projektu. Pár dní s nimi prožiju a nepřetržitě fotím. Pro každou rodinnou formaci vyberu z té haldy fotek pak jen sedm a doprovodím je krátkým textem. Nakonec uspořádám na místě výstavu a na tu všechny pozvu. Je to vlastně docela slušná konfrontace a taky trochu drbárna a odhalení karet. Každý je zvědavý na toho druhého. Zároveň si není možné nevšimnout, jak široký může být pojem „rodina“. Fotím takhle už 6. rokem v různých „západních“ zemích, Čechy nevyjímaje. Právě teď přes léto je část série vystavená v Praze na Staroměstském náměstí v Domě U Zvonu, kde probíhá Bienále mladých. Vystavuji ho tam spolu s kolegyní fotografkou Gabrielou Kontra, protože nás téma při tomto projektu svedlo dohromady. Každá používáme ale jinou techniku zobrazení a ona také nefotí jinde než v Čechách. Své švýcarské fotky vystavím spolu s jejími českými na podzim tady v Zürichu.

Jana Štěpánová