Knižní grafik Martin Pecina

Martin Pecina (1982) pracuje jako knižní grafik na volné noze a v typografickém studiu Fleuron. Zajímá se zejména o písmo, publikuje v odborném tisku a připravuje přednášky o knižní úpravě.
http://martin.typomil.com/
http://fleuron.cz/

Jak hodnotíte současný český design v porovnání s tím světovým?
Jako velmi průměrný.

Co vás k tomu vede? Máme méně dobrých a zkušených tvůrců, nebo není poptávka po kvalitním designu? Nedokážeme náležitě ocenit kvalitní formu?
Tradice českého designu v minulosti doplatila hlavně na komunismus. Centralizovaný průmysl tvůrčím lidem mnoho uplatnění nenabízel, propagační grafika se omezila na obaly výrobků a na oslavu hygieny a bezpečnosti práce. Celý reklamní průmysl po roce 1948 byl zdevastovaný. Vždyť i slavný meziválečný Reklub, který sdružoval odborníky na propagaci, musel zaniknout, protože reklama byla označena jako kapitalistický přežitek a nahrazena propagandou. Takže hájemstvím výtvarníků se nakonec stala kniha a také filmový plakát, kde byla svoboda tvorby zdaleka největší. To jsou naše tradiční silné oblasti, kde je pořád ještě na co navazovat. I když dnes už zbývají vlastně jen ty knížky, protože filmový plakát de facto zanikl — ten je až na výjimky plně v režii hollywoodských studií.

Kvalita designu je odvislá od kvality prostředí, ve kterém vzniká. A těžko vás může kladně ovlivňovat nebo pozitivně motivovat tristní úroveň veřejného prostoru, vesnické i městské zástavby, urbanismu. Roste ve mně pocit, že kvalita života a prostředí je pro zastupitele, kteří o rozvoji měst a rázu krajiny rozhodují, bezvýznamná, že je na periferii jejich zájmu. Postrádám ve veřejném prostoru zóny odpočinku, dlouhodobě promyšlenou urbanistickou koncepci a hodnotnou architekturu. A pokud člověk vyrůstá v dezolátním prostředí, tak není divu, že pak nemá elementární ponětí o kvalitě, vkus, nadhled a že nedokáže své okolí dostatečně citlivě vnímat.

V grafickém designu nám dnes chybí hlavně výrazné tváře. Už tady není nikdo jako Ladislav Sutnar nebo Vojtěch Preissig, máme ve srovnání se světem málo opravdu výrazných osobností. Úroveň české špičky je dobrá, ale v kontextu ostatních zemí nijak a ničím nevyčnívá. Světově respektované autory máme zatím asi jen v oblasti navrhování písma.

V čem vidíte hlavní úlohu designu? Má být neodmyslitelnou součástí produktu a nebo ho může jen vylepšit, ale není pro vlastní produkt tak nutný?
Design je samozřejmě naprosto nezbytnou součástí každého produktu lidské činnosti, protože každý výrobek má nějaký tvar, etiketu nebo obal. Bez ohledu na to, zda se jedná o knížku, láhev vína, kosmodisk nebo pytel cementu. Vždycky je někde v procesu vzniku potřeba člověk navrhující jeho podobu a materiály, ze kterých bude ať už produkt nebo jeho obal vyroben.

Veškerý design by měl v prvé řadě zkvalitňovat a zjednodušovat život. Což je v podstatě jakýsi velmi abstraktní, velmi vzdálený ideál, utopická představa, které se různě úspěšně snažíme docílit. Někdy se to daří, třeba když někdo dobře vyřeší orientační systém na letišti, mapku metra, portál státní správy. Špatný design, kterého je většina, je v lepším případě nudný, v horším případě působí lidem frustraci.

Narážím například na potraviny — je známou věcí, že lidé si stejně potraviny vybírají nejvíce podle ceny…
No ano, většina lidí si vybírá potraviny podle ceny a nakupuje je v různých pochybných slevových akcích, ale je to pouze reálný odraz momentální vyspělosti a úrovně většinové společnosti. A zároveň je to zvláštní paradox, protože drtivá většina domácností u nás žije v blahobytu, o jakém se předchozím generacím ani nesnilo. Normální domácnost si už dávno může pořídit přiměřeně kvalitní potraviny, protože není rozdíl v tom, jestli si koupí špagety za patnáct nebo za třicet korun. Ale pokud někdo chce celý život číst Blesk, krmit se odpadem, místo masa do sebe cpát masokostní moučku a místo normálního poctivého jídla se udávit glutamátem, tak samozřejmě může, je to čistě jeho svobodná volba. Rozumný člověk takové věci nedělá, protože se má rád.

S designem je to podobné. Dokud ve společnosti nebude existovat automatický, soustavný tlak na tak elementární věc, jako je kvalita potravin, tak logicky nemůže být ani tlak na kvalitu prostředí, ve kterém žijeme. Tuším, že v Maslowově pyramidě potřeb bude grafický design určitě výš než kus žvance.

Dáváte přednost perfektně vyladěnému designu, který ale uživatel produktu často ani neocení a nepochopí, nebo raději uděláte takový, aby byl jasný a pochopitelný, ač třeba ne na takové umělecké úrovni?
Perfektně vyladěný design, který uživatel nepochopí, stojí za starou bačkoru. Dokonalý design je pouze ten, který plní účel, ke kterému byl navržen. Je zásadní omyl myslet si, že designér/grafik/typograf provozuje volné umění nebo má primárně artistní ambice. Kdo chce být umělec, ať jde malovat na AVU nebo dovádět někam na náměstí. Každý slušný designér se zajímá hlavně o to, zda jeho práce bude pro klienta užitečná. Slova design a vzhled se mylně používají jako synonyma. Ale design musí také řešit pužívání, otevírání a skladování produktů, které upravuje. Dobře navržený obal například šetří materiály a zlevňuje přepravu. Knížka musí mít přiměřený formát, aby se s ní dobře manipulovalo, a dobře zvolené písmo, které se bude dobře číst v dlouhém textu. Dnes se ovšem stalo blbým zvykem říkat design i přebarvenému krytu na telefon, případně používat různá obskurní spojení jako designový nábytek.

Umělecká úroveň designu je pro mě vlastně abstraktní pojem. Já se v práci vůbec nezabývám nějakou uměleckou úrovní. Soustředím se na to, abych splnil zadání a aby byl výsledkem dobrý, hezký, funkční produkt, který bude svému majiteli působit radost. Zajímá mě samozřejmě řemeslná úroveň, protože ta vypovídá o autorově profesionalitě a péči. Grafický design je užitá disciplína a do umění nepatří. Ten nejlepší design se sice může pohybovat kdesi na hraně umění, ale těžiště je, myslím, někde jinde.

Takoví funkcionalisté kupříkladu tvrdili, že každý funkční produkt je automaticky krásný. Mluvčí funkcionalismu se snažili veřejnost přesvědčit, že vlastně místo nového estetismu přinášejí absenci konkrétního slohu. Což byla samozřejmě bohapustá lež, protože funcionalismus usiloval především o nastolení lapidární, abstraktní estetiky. Svým způsobem to bylo náboženství, podobně jako ve starém Egyptě, tentokrát ovšem designér prostředníkem Boha na zemi, plnící jeho vůli.

Časem se ukázalo, že do baráků teče a že v některých vilách se nedá pořádně bydlet. Levicové sociální experimenty, například kolektivní domy, zpravidla zkrachovaly. Protože v nich lidé nechtěli bydlet a začali je demolovat. Jinak byl ovšem funkcionalismus velký hit, hlavně v manifestacích dobových teoretiků. Karel Teige chtěl redukovat bydlení na minimum, používal třeba spojení jako obytná buňka nebo spací kabina, což je výrazivo, které se s naší aktuální představou o kultivovaném bydlení absolutně rozchází. A dokonce i dnes jsou pro spoustu lidí bez talentu vykleštěné a parafrázované teorie funkcionalismu, například okřídlené rčení, že forma následuje funkci, vlastně jen obezličkou mající zakrýt, že produkují slabé a nezáživné věci. Platí napříč architekturou, průmyslovým i grafickým designem.

Souvisí s výše zmiňovaným pak dilema mezi „prací pro peníze“ a „prací pro radost“?
Práce pro radost je každá, u které se dá se zadavatelem normálně mluvit, kde je od začátku oboustranný respekt. Udělal jsem už v životě dost věcí zadarmo nebo za pár korun, ale nezdá se mi, že bych z nich měl větší radost. Protože práce zadarmo si lidé zpravidla neváží. Dokonce ani neplatí, že práce zdarma přináší automaticky více tvůrčí svobody. Čili největší radost mi dělá zakázka pro rozumného klienta a za hodně peněz. A pokud je zadavatel ignorant, prodává šméčko a šidí zákazníky, sebelepší design ho stejně nespasí.

Na mé práci je asi nejlepší, že mám možnost — byť velmi omezenou — podílet se na podobě svého nejbližšího okolí. A to pro život není tak málo.