Rozhovor s designérem – Karel Hejkal

23/05/2012, Author: Lucie Navrátilová, Categories: Rozhovory

Představte se prosím pár větami.

Jmenuji se Karel Hejkal a jsem týpek z Litvínova, co si jistého dne usmyslel, že nebude manažer, nýbrž kreslíř a webdesigner. Mimo grafiky mě baví muzika, cyklistika, samozřejmě hokej, čtení knížek a strkání nosu do politických diskusí. Býval jsem přechodným chovatelem křečka, dnes se věnuji hlavně šlechtění odolných druhů domácích rostlin.

Jak jste se dostal k webdesignu?

Ta historie je poněkud zamotanější. Samozřejmě, od malička mě bavilo kreslit, ale nikdy jsem nebyl ten případ zarputilého umělce, co každý den počmárá dva skicáky, na talentovky se připravuje rok předem, a tak. Vlastně konkrétně talentovky jsem kdysi asi o tři měsíce prošvihl, takže mi nezbývalo než vystudovat ekonomii.

Nicméně ten webdesign – v půlce devadesátých let si můj brácha Robert spolu s kamarádem Čendou usmysleli naprogramovat počítačovou hru. Oba v té době teprve studovali chomutovskou průmyslovku, ale sehnali investora a věc opravdu dotáhli do konce. Tehdy poprvé jsem přičuchl k počítačové grafice, v prehistorickém Autodesk Animotoru jsem jim pomohl kreslit některé scény. Všechno se ještě malovalo pouze za pomoci myši, byl to prakticky pixel art. Rytíře Grálu, jak se naše dílo jmenovalo, si většina znalců dodnes pamatuje, zvlášť lidožravou ropuchu, na které se hra asi na třicáté úrovni zasekla a nešla dohrát.

Tohle období se zároveň kryje s pozvolným nástupem internetu. Jenomže když chtěl tehdy člověk web pro svojí kapelu nebo florbalový tým, musel si ho udělat sám, žádné Bandzone či Týmuj neexistovalo. Nebylo tedy zbytí než si to na koleně a za pomoci všech dostupných nástrojů nějak zbastlit po svém. Jeden web tady, druhý tam, a rázem jste jediní v okolí, kdo to obstojně umí s Frontpage i Photoshopem. A den se se dnem sejde a dorazí i první komerční poptávka, pročež tuto svou lokálně monopolní pozici pochopitelně využijte k nasazení naprosto idiotsky nízké ceny – a hurá, jste opravdový webdesigner.

Mnoho Vašich návrhů spojuje netradiční grafické pojetí a vtipné postavičky. Je to náhoda?:-)

Není, i když asi vítr fouká z vícero stran. Jednak nejsem nějaký talent od přírody, takže když mám nakreslit panáčka, aby to nebyl úplný mongol, docela se nadřu. Taky jsem měl odmalička doma mraky komiksů, kresleného humoru, to mě bavilo a asi i formovalo. Žádná liduška a malování stromů, nýbrž čmárání vtipů a komiksů během výkladu husitských válek, taková byla moje základka, posléze i gymnázium.

Když jsem pak začal dělat webdesign naplno, což bylo po skončení civilní služby, měl jsem už za sebou i zkušenost z práce na vícero počítačových hrách včetně návrhů postaviček. A čím dál víc jsem si uvědomoval, že tohle může být moje parketa a obchodní značka. Důvod, pro který se klient rozhodne pro mě. Samozřejmě, nemůžete udělat kreslený web prodejci aut, je třeba mít širší rejstřík. Ale když uděláte jeden dva malované tam, kde je to na místě, třeba tím zaujmete dalšího vhodného klienta. Přirozeně bych to však nedělal, kdyby takové weby a postavičky neodpovídaly mému naturelu. Pro svou práci musíte mít nejen zákazníky, ale také jistou dávku nadšení.


Kde berete inspiraci? Když dostanete zakázku, hned tušíte, jak se jí zhostíte?

Velice často na první schůzce s klientem opravdu vymyslíme pár nápadů, které už zůstanou. Vidíme se prvně, vše je ještě čerstvé, uvolněné, čas netlačí, ještě jsme se na sebe nestačili navzájem naštvat, ten okamžik je zkrátka docela inspirativní.

Co se inspirace týká, míval jsem ve zvyku hned hledat moře referencí, podobných webů, ale to je špatná cesta. Nejlepší je tužka a papír. Sednu si, v klidu začnu malovat skicu webu nebo třeba přání či svatebního oznámení – a ono to vyleze samo. Tři čáry na papíře, naznačený tvar, spolu s trochou fantazie dělají divy. Jakkoliv neurčité vizuální vodítko je stokrát lepší, než když vše jen přemíláte v hlavě. Trochu bych to přirovnal k dnes populárním úkolovníkům. Jakmile je to někde shrnuté, nakreslené, definované, víte, co máte dělat. Hypotetických a neuchopitelných řešení třeba ve vašich myšlenkách jsou miliony. Na papíře je jen to jedno. Mimochodem úkolovník používám třeba i při návrhu webů. Zefektivňuje to práci hlavně v okamžiku, kdy už máte skoro hotovo, ale ladíte sem tam nějaké ty detaily.

Na svém webu uvádíte, že nerad pracujete s fotobankovými obrázky. Proč? Vadí Vám jejich “sterilita” a snadná dostupnost?

Mám dvě výhrady, ale nejde o fotobanky jako celek, jen o ty vysmáté lidi, o nichž tam píšu. Sterilita těch fotek je opravdu jednou z nich, všem těm manažerům telefonujícím vystajlovaným sekretářkám jejich úsměv nevěřím ani na minutu. Jsou to modely a z těch fotek to čiší.

Druhou je pak nepatřičnost. Můj zubař je prima pán s neuvěřitelně fajn týmem hygienistek, pracují v útulné a moderně zařízené ordinaci. Na jejich web však kdosi fláknul paní z fotobanky. Proč, proboha? Samozřejmě, ne každý umí fotit, ne každý vypadá k světu, ale při troše snahy všechno jde. Mám pochopení pro použití takového typu fotky u nějakého call centra či velkých korporací, s nímž nikdy nepřijdu do kontaktu, lidé tam fluktuují a ta firma vůči mně funguje vlastně anonymně. Jinam však nepatří.

Jinak fotky z fotobank samozřejmě používám, mají své nezastupitelné místo v mé práci. Spoří úsilí a prostředky. Také je pravda, že když jednáte s některými klienty pouze přes web, vaše šance přesvědčit je k nafocení firmy či zaměstnanců jsou objektivně omezené. A zakázku kvůli použití obrázků z fotobanky také nezahodíte, v takové pozici je málokdo. Jenom prostě i zde platí – dobrý sluha, ale špatný pán.

Odmítáte projekty, kde Vám nevyhovují požadavky klienta? Nebo se snažíte zákazníka vždy uspokojit?

Tuhle mi psal jeden pán, poptával web pro nějakou kulturistku, takovou tu typickou bronzovou paní s knírkem. Nějak se mi z toho podařilo vybruslit, ale do toho se mi opravdu nechtělo. Také jsem se dvakrát šprajcl skrz politiku. Jako tématu obecně se jí neštítím, zcela proti svému přesvědčení však nejdu.

Jinak asi zrovna nepatřím mezi kývače, nicméně také nemám zapotřebí se s klienty hádat. Vždy se proto snažím vyjít jim maximálně vstříc, aniž bych šel za nějakou svou hranici. Došlo i na okamžiky, kdy jsem třeba něco odmítl předělat, překreslit, to ano. Nesmíte být za úplného blbečka. A moje práce je také mou budoucí vizitkou, to musí zákazník chápat. Ale vždy je zásadní vysvětlovat a argumentovat, ne se planě přít. Není důležité shodit každý názor druhého, důležité je vybrat ty zásadní rozpory a podpořit vlastní pohled nějakou znalostí – o přístupnosti webů, programování, ale třeba i jen selským rozumem. Pak je pro druhého snazší couvnout. Má-li klient dojem, že s ním hrajete fér hru, ne přetlačovanou, nemá pak ani důvod si stavět hlavu ohledně každého svého přání.

A ono taky i ten sebehloupější požadavek zákazníka se kolikrát dá realizovat buď tak, že mu to nandáte a celé dílo tím úplně zabijete, nebo že se trochu hecnete, vezmete práci jako výzvu a vyjdete z toho s čistým štítem – jen to chce trochu víc úsilí a odhodlání.


Share and Enjoy


No Comments

Leave a comment


Email
WP Socializer Aakash Web